Jak nám indiánky sebraly lososa

Je tomu už drahně let, co jsme se s přítelem vypravili na lososy do Norska. Bylo to ještě za hlubokého komunismu, takže výlet to byl vpravdě exkluzivní. Dá se říci, že byl i relativně úspěšný. Zpátky jsme si dovezli asi 10 ryb. Byly však výsledkem 3- týdenního
úsilí a byly dny, kdy se chytalo do 12 v noci a znovu od 3 ráno.

Brzy nato se naše cesty rozešly a moje cesta vedla až na západní pobřeží Kanady do Britské Kolumbie. Trvalo 20 let, než se opět na jeden měsíc sešly právě zde a se stejným cílem, jako tenkrát – výprava na lososy.

Jardova představa slušné lososové řeky byla ovšem daná jeho zkušeností z Norska. Sem tam nějaká ryba, která někdy sem tam zabere. Jak se mi později mnohokrát přiznal, zdejší řeky překonaly i ty nejbujnější fantazie před příletem. 5 druhů lososů (na rozdíl od jednoho atlantského) a masivní tahy statisíců i milionů změnily některé řeky na „rybí polévku“ a na velkolepé divadlo života.

Hladina, roztříštěná vyskakujícími rybami, mračno mořských racků, čekající na jikry…vysoko nad nimi bělohlaví orli, vyhlížející kořist a hejno tuleňů, pronásledující táhnoucí lososy.

To byl obraz Squamish- Cheakamus řeky, když jsme dorazili na její břeh. Vrcholil zde právě tah dvou druhů – chum (psí) a coho (stříbrný). Na řece není žádná líheň a všechny ryby, které se sem navrací, jsou wild – divoké, pocházející z přirozeného výtěru. Zatímco stavy coha (kulináři více ceněný) v posledních letech stagnovaly, chumové se dočkali populační exploze a převyšovali je početně alespoň 10 ku jedné.

jeden z mnoha chumů

Proto také coha byli pouze „chyť a pusť“, zatímco chumové povýšili na dva úlovky za den. Poněvadž do řeky najížděly s každým přílivem další a další tahy, nacházel se tu pěkný guláš – ryby před třením i po něm.

Ulovený losos coho

Člověk není nikdy moc starý, aby se ještě něco nemohlo stát po prvé. Mě se to přihodilo
druhý den, po tom, co jsem vylovil a pustil několik jakž-takž chumů kolem 6 kg.

Konečně jsem natrefil na jednoho čerstvě-stříbrného a přesto, že mi ujel po proudu do peřejí, podařilo se mi ho nakonec vylovit. Předpisově jsem ho majznul kamenem a odložil do stínu na svah poblíž vody. Ještě jsem však nestačil znovu nahodit, když sebou mrtvá ryba mrskla a plácla sebou zpátky do vody. Chvilku se bezmocně dívám, jak pomalu klouže a propadá se do hlubšího tahu a pak se rychle a nervózně a bez úspěchu snažím uplouvající rybu zachytit háčkem.

Nikdy mi nevadilo skočit do ledové vody, třeba i v zimě, což ovšem neví další tři rybáři opodál a tak zírají v tichém úžasu, jak se bleskově svlékám a lezu do tůně (je listopad). Času je málo, losos je pomalu, ale jistě unášen do peřejí. Snažím se ho podebrat nohou a dostat k hladině, ale je kluzký jako každá správná ryba. Nezbývá, než se nadechnout a potopit. Hmat za skřele a ocas mi podaří až na samém počátku vodního trychtýře, který po pár metrech ústí v peřejích

Již předtím jsme několikrát na druhé straně řeky pozorovali skupinku velice úspěšných
rybářů. Nebylo snad chvilky, aby alespoň jeden z nich neměl prut, ohnutý do oblouku a nezápasil s rybou. Ovšem nám to nedalo a vydali jsme se na výzvědy. A již na první bližší
pohled bylo vše jasné. Byli to indiáni a chytali na „indiánskou“ nástrahu. Velký trojhák
s olovem, nahozený přes proud a trhavě přitahovaný podsekl rybu snad na každý nához.

indiáni chytají do podběráků

No jo, co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi. Omezení pro „přistěhovalce“ (povolenka, jednoháček, sezóny, chyť a pusť apod.) neplatí pro původní obyvatele. Až se příště narodím, chtěl bych být indián.

Následující den bylo deštivo a nevlídno a druhý břeh byl pustý a prázdný. Auto jsme postavili před cedulí „Vstup zakázán – indiánské území“ a pěšky prošli zapovězenou zemí, kolem několika dalších cedulí až k břehu. Nízká voda, oblázkový břeh a mračna ryb. Paráda.

Znamenalo to ovšem vyhýbat se hejnům chumů, kteří se již třeli na mělčinách kolem břehů a nahazovat dál do proudu, kudy mohly táhnout čerstvé ryby. Ve dvou jsme měli denní limit 4 kusy a poměr ulovených ryb byl zhruba 6 jakž takž na jednu čerstvou. Ale i tak to byl rybářský sen – na každý druhý nához ryba 5-10 kg.

Pak přestalo pršet a najednou jsme již nebyli sami. Asi 50 metrů pod nás se nastěhovaly dvě ženské!

Chytaly stejným způsobem jako my, většinu ryb pouštěly a nás si moc nevšímaly. Několikrát jsme museli následovat bojujícího lososa daleko po proudu a rybářky podejít. Alespoň jedna z nich byla indiánka zcela určitě (byly obě). V lehké konverzaci jsme se „dozvěděli“, že jsme na indiánském území, ale pokud se prý neobjeví chief, nebo jiný potentát, můžeme tam klidně zůstat.

Chytáme tedy v pohodě dál, ale jen do chvíle, kdy Jarda zasekne další rybu, která vyskočí vysoko nad vodu. V tu chvíli je nezájem našich sousedek ten tam a obě se mohou přetrhnout, aby mu pomohly rybu vylovit. Položím prut a jdu blíž, zjistit, co se to
děje. Při dalším výskoku je mi to jasné. Jarda má na prutě krásné coho a za pár minut je
s jejich pomocí na břehu.

“Moc pěkný“, říkám, ale „musí jít zpátky“,coho je jenom chyť a pusť. “To ale neplatí pro nás, my jsme natives (indiáni) a necháme si ho „ slyším vzápětí odpověď. No, co dělat? Jsme tu vetřelci a tak jen s lítostí přihlížíme, jak je naše coho odborně a rychle zabité, vykuchané a uložené do stínu na okraj malé tůňky uprostřed oblázkového břehu.

Napsal Tonda Čáp, Britská Kolumbie; tony.cap@volny.cz